ImageNová etapa ve vývoji vojenské zdravotnické služby nastala samozřejmě po 28. říjnu 1918. V osmdesáti letech od tohoto data se v našich dějinách vystřídalo již několik naprosto odlišných vývojových období. První z nich bylo slibné, odehrálo se v demokratických podmínkách, i když mladá republika musela začínat více jak skromně. Bohužel první Československá republika existovala pouze 20 let. Její soumrak nastal paradoxně v době, kdy se plně rozbíhala i činnost v chloubě čs. vojenské zdravotnické služby - novostavbě Masarykovy vojenské nemocnice v Praze.

Páteř mírové vojenské zdravotnické služby v 1. ČSR tvořila síť 12 divizních (od 2. pol. 30. let sborových) nemocnic. Ve větších posádkách byly dále zřízeny posádkové nemocnice. Zdravotnická služba disponovala třemi sklady – Josefov , Hodonín, Liptovský Mikuláš. Přednostou vojenské zdravotnické služby byl téměř celou po dobu MUDr. Ludvík Fisher.

Před divizní nemocnicí č. 1, sídlící dále v objektech na Karlově náměstí, vyvstaly nové úkoly. Stala se hlavním vojenským zdravotnickým ústavem v republice. Od roku 1927, kdy byla založena Vojenská lékařská škola pro důstojníky zdravotnictva z povolání, zajišťovala podstatnou měrou její odbornou medicínskou výuku. Ze špičkových odborníků divizní nemocnice 1 se rekrutoval učitelský sbor školy.

Významným milníkem na cestě k modernímu vojenskému zdravotnictví u nás bylo vybudování Ústavu pro válečnou chirurgii při I. chirurgické univerzitní klinice prof. Arnolda Jiráska. Rozhodnutí o stavbě nové pražské vojenské nemocnice vzešlo v roce 1925. Iniciovaly jej parlamentní kruhy, které tak pozdravily jubileum 75. narozenin prezidenta republiky. Národním shromážděním tak byl tak přijat zákon č.68/1925 Sb., kterým se k "Všeobecné nemocnici v Praze připojuje vojenská nemocnice v Praze II a zřizuje se Masarykova vojenská nemocnice".

Ministerstvu národní obrany se podařilo již v roce 1927 dohodnout koupi pozemků pro novou nemocnici v prostoru Břevnova - "Na Bateriích" o rozloze 13,60 hektarů. Konkrétní situace však dokonce spěla k naprosto jinému řešení: ministerstvo zdravotnictví se začne orientovat na novou výstavbu všeobecné nemocnice v Motole a vojenská správa si ponechá původní objekt na Karlově náměstí, provede v něm adaptace, včetně stavby nového chirurgického pavilonu. V roce 1935 měly práce začít. Dlužno podotknout, že do oddalování nové výstavby se promítaly jak úsporná opatření v působnosti ministerstva obrany, tak dopady hospodářské krize z počátku 30. let.

Ve stejném roce (1935) však nastal v řešení situace zásadní obrat. Vládním rozhodnutím byla stanovena odhadní cena za (15 mil. Kč) a v rozpočtu vyhražena částka na stavbu nemocnice nové.

ImagePo více jak deseti letech od přijetí zákona o zřízení Masarykovy nemocnice stavba započala. Řídila se vítězným projektem Ing. arch. B. Adámka z Prahy Dejvic z roku 1930. Jeho návrh nejlépe splňoval představy zadavatele o nemocnici, která vedle role moderního medicínského centra plní úkoly vojenského kasárenského objektu s reálnými mobilizačními povinnostmi (a právě tuto prověrku podstoupila nemocnice velmi záhy po svém otevření - na podzim roku 1938).





ImageCelková výstavba nemocnice byla rozložena do 3 etap, největší objem prací se soustředil do první z nich, probíhající v letech 1936 (slavnostní výkop byl na staveništi proveden dne 2. března) - září 1938. V této době byly vybudovány: hlavní nemocniční budova s křídly chirurgického a interního oddělení, hospodářská budova, kotelna a obytné domy jižní a severní určené pro vojenské gážisty. Celkové náklady na výstavbu v I. etapě byly vyčísleny částkou 33 240 000 Kč, přímé stavební práce obnášely 11 200 000 Kč.

II. etapa měla bezprostředně následovat a počítala s vybudováním pavilonu pro psychiatrii a nervové oddělení (včetně trestaneckého oddělení), objektu prosektury a ubikací pro rotu pomocného zdravotnictva.

III. etapa měla řešit výstavbu infekčního pavilonu, objektu pro oddělení oční, ORL, kožní a venerické a pavilonu plicních onemocnění. Na dokončení všech těchto etap bylo vázáno uvolnění objektů v nemocnici na Karlově náměstí i objektu Clam-Gallasova paláce na Hradčanech.

Po úplném dokončení měla Masarykova nemocnice disponovat 1 235 lůžky normálního stavu, ze kterých bylo 370 určeno pro rotu pomocného zdravotnictva. V mimořádné situaci mohl být celkový počet lůžek zvyšován na 1766 (zvýšený stav) nebo až na 2090 (nouzový stav).

Vlastní činnost zahájila Masarykova vojenská nemocnice 1. srpna roku 1938, kdy byla přestěhována většina oddělení ze staré budovy na Karlově náměstí a z odloučeného oddělení pro nemoci vnitřní z kasáren na Pohořelci. První pacienti nastoupili 1. září 1938.

Prolog byl však velmi krátký, do nové etapy vývoje se nerozvinul. Po tragickém přerušení vývoje čs. státnosti na jaře roku 1939 se nemocnice zmocnila okupační německá armáda a využila ji jako svou záložní nemocnici - Reserve Lazaret I, Prag. Kapacita byla rozšířena postavením 9 dřevěných baráků na 2000 lůžek. Specializovala se na urologická onemocnění a rekonstrukční obličejovou chirurgii.

II. světovou válkou byl vývoj čs. vojenské zdravotnické služby na domácí půdě přerušen. Po rozpuštění československé armády hledalo nemálo lékařů své místo v zahraničním i domácím odboji (zejména působení v organizaci Obrana národa, řada vojenských lékařů padla za oběť genocidě). Více než 1 100 lékařů a nejrůznějších zdravotnických pracovníků působilo v odboji, z toho téměř 800 v odboji zahraničním.


ImageLéta II. světové války zasáhla do sboru vojenských lékařů z povolání výrazně. Vedle přímých ztrát v zahraničním a domácím odboji se negativně projevovala odmlka v činnosti českých vysokých škol a skutečnost, že po rozpuštění československé armády v roce 1939 si vojenští lékaři našli nová působiště, která již často nehodlali opustit a do armády se vrátit. V roce 1945 byly předepsané počty vojenské zdravotnické služby naplněny na 40 procent. Ani další roky nepřinesly zásadní obrat, i když byly obnoveny předválečné formy získávání vojenských lékařů. Zájem o aktivování klesal, k čemuž přispěly i zvýšené antimilitaristické nálady, které se po válečných konfliktech zpravidla dostavují (aktivovala jen část důstojníků zdravotnictva z československých zahraničních jednotek). Nedostatek vojenských lékařů z povolání dosáhl kritické meze v letech 1949 až 1950. V urychleně budované a početně velké armádě chybělo 50 procent lékařů praktiků a 39 procent specialistů. Zdravotnická služba u 76 procent vojenských útvarů byla zajišťována pouze lékaři vojenské prezenční služby.

Problém zásadně neřešila ani opatření (násilná) přijatá komunistickým režimem po únoru 1948. Šlo o zákon číslo 85/1948 Sb., na jehož základě nebylo dovoleno propouštět aktivní důstojníky zdravotnické služby do zálohy na vlastní žádost. Zákon byl přísně účelový, nevztahoval se na politická kritéria. Ze zdravotnické služby byla urychleně propouštěna kategorie lékařů, kteří zejména byli spjati s odbojem na Západě a nesouhlasili s tehdejším politickým vývojem. Dalším podtónem těchto paradoxních represí (proklamovaný nedostatek lékařů - propouštění zkušených) byly i rasové důvody. Dopadly často krutě i na "východní" vojáky. Nejtragičtější v této souvislosti byl osud deseti vojenských lékařů odsouzených v letech 1948 - 1952 Státním soudem při použití zákona 231/1948 Sb., kdy nechyběly ani rozsudky doživotního vězení.

Po roce 1945 byly obnoveny všechny hlavní funkce čs. zdravotnické služby a v podstatě vrácena podoba z 1. ČSR. Ke svému původnímu poslání se navrátila i Sborová nemocnice 1. Dělo se tak postupně s ohledem na situaci, která se v ní na konci války vytvořila. Dne 8. 5. 1945 byla nemocnice nejprve obsazena pražskými povstaleckými silami, vzápětí ji převzal od německého osazenstva její poslední předválečný velitel plk. MUDr. Heřman Vaniš s několika štábními důstojníky. Od nich převzala budovy nemocnice Rudá armáda. Její zdravotnická služba zde působila až do 10. srpna 1945, poté byla nemocnice uvolněna. Mezitím se Sborová nemocnice 1 provizorně etablovala v bývalé posádkové nemocnici na Hradčanech a v objektech Uršulinských kasáren, což bylo mimo jiné spojeno s velkým pracovním nasazením při čištění, desinfekci atd. těchto objektů po německé armádě.

Střešovická nemocnice začala naplno fungovat na podzim roku 1945, když i nadále některá oddělení (oční a kožní) zůstala na Hradčanech. Panoval zde čilý ruch. Vrátila se část předválečného lékařského osazenstva - dr. Tomšík, Šedivý, Bláha, Vích, Černý, Pokorný. Přibyli další, mladší, zejména ti, kteří plnili reverzální závazky vůči armádě (např. dr. Lichtenberg). Vojenskou nemocnicí 1 TGM, jak se nyní nazývala, prošla také řada lékařů ze zahraničních čs. jednotek s válečnou praxí..

Nemocnice tak plnila, vedle hlavního úkolu léčebné činnosti ve složitých podmínkách "dozvuků" války vlastně i úlohu školícího centra. Barákové zástavby nemocnice bylo využito pro zřízení obnovené Školy důstojníků zdravotnictva a lékárnictva v záloze, v nemocnici našla nové sídlo rovněž znovuobnovená Vojenská škola lékařská. V následujícím roce přibyla ještě i dvouletá ošetřovatelská škola pro zdravotnice, které přišly s jednotkami 1. čs. armádního sboru.


ImageZásadně změněné politické poměry po roce 1948 vytvářely obrysy rámce další existence a vývoje nemocnice. Podmínky jediného a nesmlouvavého vzoru - SSSR, se týkaly i rozpracování a využívání válečných zkušeností. Tento úhel pohledu se vztahoval i na jejich nositele, na jejich funkční zařazení. Vše přitom umocňovala přísná vojenská hiearchie a centralistický způsob rozhodování - pro armádní organismus příznačný.

V roce 1950 došlo k zásadní změně v organizační výstavbě armády. Nově vznikl také stupeň Hlavní týl. Hlavní zdravotnická správa Hlavního týlu (HT/HZS), od října 1951 přejmenovaná na zdravotnickou správu (HT/ZS). Po dalších téměř 40 let bylo řízení zdravotnické služby v armádě podřízeno týlovým funkcionářům.

Ústřední vojenská nemocnice (od roku 1950) byla přímo podřízena HT/ZS. Představovala nejlépe organizované, vybavené a dotované zdravotnické zařízení celé tehdejší ČSLA. V případě potřeby byla využívána celostátními zdravotnickými složkami.

První polovina 50. let se vyznačovala promítáním a uváděním nových a častých organizačních změn ve výstavbě zdravotnické služby do praktické činnosti nemocnice. Velmi rušná byla oblast personální. Zrušením roty pomocného zdravotnictva se rozšířila skupina občanských zaměstnanců. Nemocnice začala plnit úlohu centra postpromoční přípravy nových vojenských lékařů, kteří ukončili základní studium na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové (od roku 1951). Rok 1951 znamenal i první krok v poválečné dostavbě nemocnice. Do provozu byly uvedeny Domov sester a ústavní jesle.

Vypjatá doba však přinesla i vynucené zapojení lékařů a středních zdravotnických pracovníků nemocnice ve válečném konfliktu

Úspěchy na poli medicínském, kvalita poskytované péče, to byly hlavní rysy Ústřední vojenské nemocnice. Zaměření na oblast medicíny, na odbornou problematiku.

V roce 1955 vzniká Vědecká rada náčelníka ÚVN (obdobně je tomu na stupni HT/ZS). To signalizuje další výrazný a dlouhodobý rys činnosti nemocnice - vědeckovýzkumnou oblast. Ve 2. polovině 50. let byly uvedeny do provozu další nové součásti ÚVN.

V roce 1959 (29. října) byla v ÚVN otevřena první klinika - neurochirurgická klinika lékařské fakulty UK, jejíž základ tvořilo neurochirurgické oddělení nemocnice. Růst vědecké prestiže ÚVN dokumentuje i zahájení (1960) tradice jejích vědeckých konferencí.

Dominujícím rysem v činnosti ÚVN je rozvoj odborné medicinské činnosti, uplatňování nových poznatků v praktické činnosti (to se odráží i ve změnách v organizaci pracovišť). Je řešena problematika nových léčebných metod a postupů včetně klinického ověření. Zdravotnický výzkum vyvinul nové léčebné prostředky, přístroje, nové druhy obvazového materiálu, soupravy první pomoci apod. 60. léta jsou i více nakloněna k získávání a výměně medicinských poznatků na světových fórech.


ImageTřicetiletí existence nemocnice dostalo bohužel dramatický rámec okupace tehdejšího Československa Sovětskou armádou. Projevy tohoto aktu, vnitropolitické důsledky, neminuly ani ÚVN, její jednotlivé pracoviště. Smutným důsledkem pokusu o reformu tehdejšího režimu a jeho opětovného utužení byl nucený odchod některých pracovníků z nemocnice, či ovlivnění možností a služebního postupu u některých dalších.

Také mezinárodní izolace, respektive jen jednostranná orientace (příznačná zejména pro 70. léta), ovlivnila škálu a zaměření vědeckovýzkumné a odborné činnosti. Jedním z obecných důsledků tohoto stavu bylo opožďování za výdobytky vědy a technologického pokroku ve světovém měřítku.

Přesto, a to je podstatné, plnila ÚVN úlohu uznávaného centra čs. medicíny. Vysoká profesionalita a pevné odborné zaměření byly orientací, která do značné míry překlenula snahy o zpolitizování mediciny - jevy tolik příznačné pro další oblasti života tehdejší čs. společnosti. Stala se tak devizou, která osvědčila svou platnost i v nadcházejících nových podmínkách.


ImageDo nové etapy svého vývoje vstoupila ÚVN, v návaznosti na zásadní celospolečenské změny, v roce 1989. Otevřely se nové možnosti, vyvstaly nové potřeby, ale i závazky. Zintenzivnil se tlak na jejich realizaci. Nová úloha armády v demokratické společnosti, proces její transformace, nové možnosti v oblasti mezinárodních profesionálních kontaktů, přístup k nejmodernějším technologiím, úsilí o vstup do společenství NATO, působení v mírových misích v konfliktních oblastech světa, ale i úvahy o pojetí zdravotnické péče, to jsou nejdůležitější obsahově - problémové "mantinely" dalšího vývoje ÚVN.

Zdroj:
Doc. PhDr. František Dohnal, CSc..: Z historie pražského vojenského zdravotnictví. In. 60 let Ústřední vojenské nemocnice, vydala Pražská vydavatelská společnost, Praha 1998, s.1-11.