Naproti mně sedí Eva Studničková, jedna z nejdéle sloužících staničních sester. V ÚVN pracuje na ORL 45 let. Od 1. ledna 2017 odchází do důchodu. Těší se, jak bude opatrovat malého půlročního vnoučka, užijí se s manželem, přečte si knihy, které na ni čekají už od minulých Vánoc, vyjede si na lyže na hory, v létě na kole. Kdyby si měla znovu vybírat povolání, neměnila by. Zase by šla studovat zdravotnickou školu a nastoupila by v Ústřední vojenské nemocnici.
Pouštíme se do povídání o tom, jak se měnily podmínky pro práci, o vztazích i o začátcích paní Evy v ÚVN.
Vzpomínáte si ještě na ty okamžiky, kdy jste v ÚVN nastoupila?
Paní Evě se rozzáří oči a začíná vyprávět: „No jistě, na to se nedá zapomenout. Byla jsem krátce po maturitě, 3. června 1971, jsem odmaturovala a dva týdny na to, 16. června, jsem nastoupila. ÚVN jsem volila proto, že jsem to měla blízko, a také proto, že můj tatínek byl voják, takže mi vojenské prostředí bylo blízké. A pak, nemocnice byla pěkná, taková uspořádaná, uhlazená. Já jsem původně dělala přijímačky na zubní laborantku. Tehdy brali na tuto profesi jen 24 z celého středočeského kraje, takže šance byla hodně malá, dělali jsme i talentové zkoušky. Sice jsem se nedostala, ale přišla mi nabídka studovat optičku v Brně, anebo na jakékoli pražské zdravotní škole se zaměřením všeobecná sestra. A tak jsem šla na zdrávku, protože jsem ve zdravotnictví chtěla pracovat. Vzpomínám si, jak jsem hned po škole přišla na personální ÚVN. Chtěla jsem dělat v chirurgickém oboru, nabídli mi neurochirurgii. A já tenkrát na to - To jste hodní, ale já se bojím, že bych to fyzicky nezvládla. Prosím pěkně, něco jiného by nebylo? - Víte, já jsem byla taková hubeňoučká, měla jsem 45 kilo. Byli milí, nabídli, mi ORL...ORL, no, to jsme ve škole moc neměli, jen pár seminářů, říkala jsem si pro sebe v duchu, ale už si nemůžeš vybírat, už jsi jedno místo odmíta, co by si pomysleli. A nahlas jsem souhlasila, že tedy nastoupím na ORL. Cestou na ušní, nosní, krční jsem pak přemítala, co tam asi všechno budu dělat. Přišla jsem ke staniční a troufla jsem si požádat: Prosím pěkně, můžu být na ušním? Staniční se na mě podívala a dost razantně řekla: Tady je všechno dohromady, to nejde! - Popravdě, neuměla jsem si to představit. Ale nastoupila jsem. Bylo mi čerstvě devatenáct. Staniční mě zavedla mezi ostatní, všichni si mě prohlíželi, chodili se na mě dívat i z prvního patra, kdo že to nastoupil 16. června do práce. Staniční se mě zeptala, co umím, a já na to: No tak, na praxi jsem chodila, tak něco umím. - A umíš odebírat krev? - Víte, tehdy byl jiný systém, takže se běžně dělaly i odběry. Uměla jsem to z praxe na škole, nebála jsem se, přikývla jsem. Staniční pokračovala: Máme tady i pacienty, kteří jsou krmeni sondou, umíš to? - To jsem také uměla z praxe na škole. Zase jsem přikývla. Staniční si mě vyzkoušela, jestli to opravdu umím. Víte, to musí být trpělivost, pacient se musí krmit pomalu, chce to zručnost. - Jo, jo, je vidět, že s tím nemáš problém, že jsi k práci. - A tak jsem začala.“
Byla jste celou dobu až dodnes na ORL?
„Na oddělení jsem byla do prosince 1971, a protože byl nedostatek sester, šla jsem vypomáhat na čelistní, kde jsem byla asi tři čtvrtě roku. A pak jsem se zase vrátila na ORL. Když mi bylo 25, přešla jsem na operační sál. Tam se hodně děvčat vystřídalo. Po roce jsem tam začala dělat staniční sestru. To mi bylo 26. A staniční tam dělám až dodnes. Nejprve z pověření na dva roky, jestli to zvládnu.“
A zvládla jste.
Tak asi ano, jsem tam do dneška. Zažila jsem tři vrchní sestry a tři primáře a dva přednosty.
A zůstala jste natrvalo.
No, s přestávkou na mateřskou. S dcerou jsem byla doma devatenáct měsíců a pak zase nastoupila do práce. Šlo to, protože jsem měla velkou podporu mojí maminky. Všechny sestřičky vám dají za pravdu, že pokud není podpora, je velmi náročné všechno skloubit, zejména pokud je směnný provoz. A já měla podporu také v mém manželovi, nic nenamítal, když jsem sloužila o víkendu anebo vzala směnu za kolegyni. Manžel je mou oporou celkově. Člověk se potřebuje také vypovídat. Dokázali jsme si vzájemně naslouchat, měli jsme vzájemně pochopení. To vzájemné pochopení je moc důležité. On je teď už dlouho v důchodu a vždycky když přijdu, těší se, že mu budu vyprávět, co je nového.
Myslíte, že dnes mají mladí lidé zájem pracovat jako zdravotní sestra? A je nějaký rozdíl mezi tehdejšími a dnešními nastupujícími sestrami?
Myslím, že vlastně ani rozdíl není. Když už se na dráhu zdravotní sestry dají, je to přeci proto, že opravdu chtějí ve zdravotnictví pracovat. Ta práce je tak zajímavá, přitažlivá! Ten, kdo se přihlásí, předpokládám alespoň tuší, do čeho jde. My jsme na zdravotní škole chodili na praxi od prvního ročníku a prošli jsme vším: myli jsme dveře, mísy, bažanty, krmili jsme na interně pacienty, dělali jsme i pomocné práce, nebylo tolik pomocných sil. Byly jiné podmínky. Jen si představte, že jsme přišli ve Vinohradské nemocnici na praxi, pacienti byli na chodbách, třeba i čtyři přistýlky. To je dnes nepředstavitelné. Dnes je zdravotnictví úplně jiné. Třeba rouškování – dříve byla velká, střední, perforovaná, všechny jsme museli třídit, roušky byly od krve, vozili jsme je do prádelny. To jsem vždycky vstávala brzo ráno, abych byla v prádelně dřív než chirurgie, abych nemusela dlouho čekat. Převáželi jsme je na vozíkách. V prádelně jsme dostali čisté roušky, ty jsme zase museli na oddělení naskládat, sterilizovat v bubnech, bylo to namáhavé, to se nedá srovnat. Dnes máte jednorázové, takže námaha odpadla. A takových případů bychom našli spoustu.
Co kolektiv, lidé, se kterými spolupracujete nebo jste spolupracovala. Někdy vznikají v práci přátelství na celý život.
...No, mám jednu sestřičku. Ta už je v důchodě, ale pořád se scházíme a jsme si blízké. I bývalé paní vrchní volám při příležitostech, jako jsou narozeniny nebo Vánoce, pohovoříme, vždycky je to milé. Ale cítím, že je čím dál tím méně času a to je škoda.
Jaká je vaše představa dobré zdravotní sestry, co by jí nemělo chybět?
Určitě by měla mít ráda svou práci, mít vztah k lidem, být trpělivá, dokázat se ovládat a chtít se učit novému. Zdravotnictví jde obrovským tempem kupředu, pořád je něco nového.
Měla jste někdy chuť odejít?
Ano, měla. Myslím si, že to asi každý. Chtěla jsem jít na Homolku, na cévní. Ale pak jsem si to rozmyslela. Říkala jsem si, že všude jsou problémy a od toho jsou, aby se řešily. A že já zase nemám tak hrozný problém, abych odešla. Všude něco je. Nebylo to tak, že bych potřebovala změnu, byla to celková únava. A jsem ráda, že jsem zůstala. Do dneška chodím do práce ráda.
Nechcete tedy ještě zůstat?
Člověk má odejít v pravou chvíli. Já už přes čtyři roky přesluhuji, to už stačí. Ale hlavně budu hlídat dceři synka. Stejně jako mi hlídala mou dceru moje maminka. Kdyby mi maminka nepomohla, nehlídala, nemohla bych svou práci dělat. Protože když byla dcera nemocná, hlídala ji, vodila do školky, vyzvedávala, když začala chodit do školy, vodila ji tam i vyzvedávala z družiny. V rodičích jsem měla opravdu velkou oporu, i proto se mi praccvalo ve větším klidu, měla jsme jistotu, že je o dceru postaráno.
Kdybyste měla možnost něco změnit, co by to bylo?
Neměnila bych nic, tam, kde jsem byla, jsem byla ráda, co jsem dělala, dělala jsem s láskou. Mně se tady hodně líbilo. I má dcera, která jako pacient prošla hodně nemocnic, mi říká, abych byla pyšná, že je to opravdu dobrá a pěkná nemocnie. A že jsou na nás někdy vysoké požadavky? To tak musí být. Zdravotnictví jde kupředu, je třeba na sobě pořád pracovat. A bez řádu by to tady určitě nebylo tak pěkné a přátelské.
Přejeme paní Evě, aby si ve zdraví užívala chvíle s vnoučkem a všemi svými blízkými.
