ÚVN Praha je jediná nemocnice, která zaměstnává svého kaplana "na plný úvazek"
Praha - Představte si, že přijdete do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a hned u příjmu se vás sestra mimo jiné zeptá, zda si přejete návštěvu duchovního. Pravděpodobně budete překvapeni. V této nemocnici je to však normální. Ústřední vojenská nemocnice v Praze je totiž jediná, která kromě lékařů, sester a ostatního zdravotnického personálu zaměstnává i svého kaplana „na plný úvazek“. „Naše nemocnice získala před třemi lety mezinárodní akreditaci, jejíž součástí je i to, že musí poskytovat svým pacientům a personálu duchovní služby,“ popisuje tisková mluvčí Iva Ruskovská. A protože je střešovická nemocnice vojenským zařízením, sáhla armáda při obsazování místa kaplana do vlastních řad – dnes padesátiletý Pavel Ruml totiž působí jako vojenský kaplan už od roku 1999. „Do armády jsem nastoupil po patnácti letech práce v evangelickém sboru,“ vzpomíná usměvavý muž, kterého do služeb armády zlákali dva jeho kolegové, kteří hledali nové vojenské kaplany. „Nastoupil jsem na čtvrtou brigádu rychlého nasazení, kde jsem byl čtyři roky a se kterou jsem absolvoval i dvě zahraniční vojenské mise,“ vzpomíná Ruml. Na tu první odjel v roce 2000. Cílem byla válkou zničená Bosna, kde měli čeští vojáci pomáhat udržet mír. „Když jsem se vrátil, byl jsem rád, že to mám za sebou. Bylo to sice velmi zajímavé a naučil jsem se spoustu nových věcí, ale myslel jsem si, že je to má poslední mise. Pak však přišlo 11. září roku 2001, a než jsem se nadál, opět jsem odjížděl. Tentokrát s protichemickou jednotkou do Kuvajtu,“ popisuje Pavel Ruml.Přestože by se mohlo zdát, že kaplanovi na takových misích nemůže hrozit žádné nebezpečí, je tomu právě naopak. „My vojákům pomáháme zaprvé svou přítomností. Proto kamkoli jdou oni, jdeme s nimi,“ vysvětluje smysl své práce Pavel Ruml. Proto zažil například raketové útoky v Kuvajtu. „V Bosně bylo zase mým nejzajímavějším profesním úspěchem navázání kontaktu s islámským duchovním – imámem a jeho komunitou, což bylo vynikající, neboť duchovní tam mají na lidi velký vliv,“ říká muž, který na vojáka vůbec nevypadá. A co ho vedlo k tomu, aby vyměnil zelenou uniformu za bílý plášť? „Je to takový trochu nečekaný vrchol mé vojenské kariéry, byl jsem vyslán společenstvím vojenských kaplanů,“ vysvětluje farář, který má doma manželku a tři děti.
Funkci nemocničního kaplana zastává ve střešovické nemocnici už více než rok. „Zpočátku o mé služby projevovali nemocní jen malý zájem, dnes už navštěvuji v průměru dvacet až pětadvacet pacientů týdně a je jich čím dál víc,“ upozorňuje Ruml. Pacientům nabízí především svou přítomnost, naslouchání, rozhovor, ale pokud chtějí, tak i čtení z Písma. Protože je evangelickým farářem, může pacientům zprostředkovat i návštěvu duchovních jiných církví. „Na oddělení k pacientům odcházím z kanceláře zhruba v půl deváté. Délka mé návštěvy pak závisí na tom, jakou náladu pacient má a jak se cítí. Některá návštěva proto může trvat deset minut, jiná zase hodinu a půl,“ říká Ruml, pro něhož je prý největší výhrou, když se návštěva vydaří. „To si pak říkám, že mám krásnou práci. A říkám si to často,“ dodává s úsměvem kaplan.
Článek autorky Magdy Hettnerové z novin Mladá fronta DNES
