1948 - 1973
autor: prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.

Ústřední vojenská nemocnice je zdravotnickým zařízením, ve kterém začal v Československu vývoj anesteziologie směřovat k lékařskému oboru od 1. 1. 1948. K tomuto datu zřídil náčelník zdravotnické služby armády genmjr. MUDr. J. Škvařil na návrh plk. MUDr. L. Spinadela ve Vojenské nemocnici 1 (pozdější Ústřední vojenské nemocnici) první anesteziologické oddělení v tehdejším Československu.

L. Spinadel vedl oddělení do roku 1956. Poté jsem byl náčelníkem oddělení do roku 1973 já, po mne do roku 1993 plk. doc. MUDr. V. Trávníček,CSc., po něm plk.MUDr. B. Limberk a od roku 2003 vede ARO pplk.prim. MUDr. B. Jurenka. Pracovníci oddělení zajišťovali anesteziologickou spolupráci všem operačním oborům ústavu, věnovali se výzkumu v rámci zvláštní části státního plánu výzkumu a výuce převážně na půdě Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF Praha).

Od začátku 60. let do konce let osmdesátých jsem vedl státní výzkumný úkol „Anesteziologie a resuscitace za mimořádných podmínek“. Členil se na dílčí úkoly, na kterých pracovali lékaři nejen z ARO ÚVN, ale i z řady vojenských a civilních nemocnic a technici z ÚVN, z Montážních závodů Liberec a z Konštrukty Trenčín. Mezi nejdůležitější výstupy výzkumu byla zařazena témata: Anestézie u radiologických mixtů (akutní nemoci z ozáření), Polní narkotizační přístroj NMP-V, Kapnografie, Elektroanestézie, Vysokofrekvenční UPV, Tryskový plicní ventilátor Chirolog.

Významným úkolem byl po více než 20 let trvající výcvik civilních lékařů na vojenskou funkci „lékař s anesteziologickou erudicí“, anesteziologických záloh pro případ mimořádných podmínek. Lékaři, kteří výcvik v rámci vojenského cvičení absolvovali, byli lépe než většina dalších připraveni poskytnout účinnou první pomoc při stavech náhlého ohrožení života selháním základních životních funkcí.

Lékaři ARO ÚVN se aktivně účastnili pedagogické práce nejdříve při subkatedře anesteziologie a později při katedře anesteziologie a resuscitace ILF. Z ARO ÚVN, díky vědecko-výzkumné a pedagogické práci, vyšli 2 doktoři lékařských věd, 4 kandidáti lékařských věd, 3 profesoři oboru, 1 docent, 4 odborní asistenti katedry AR.

Spolupráce lékařů ARO s neurochirurgickým oddělením, pozdější klinikou, od samých počátků jejího budování v ÚVN (Z. Kunc, V. Beneš a další) byla významným faktorem pro rozvoj neurochirurgie, na kterém se výzkumně za obor anesteziologie a resuscitace podíleli V. Trávníček a Jan Pokorný (umělá hypotermie, kapnometrie a kapnografie, elektroanestézie, kraniocerebrální poranění). Úroveň anesteziologie v ÚVN výrazně přispěla k výborným výsledkům neurochirurgie (Z. Kunc), chirurgie hrudní a břišní, včetně výkonů kardiochirurgických (B. Placák), stomatochirurgie ( F. Urban, J. Kufner), otorinolaryngologie (E.Černý, J.Fajstavr).

V devadesátých letech byl v ÚVN vybudován moderní pavilon chirurgických oborů a nemocniční neodkladné péče. Anesteziologové vedou v novém pavilonu anesteziologicko - resuscitační oddělení, oddělení chirurgické resuscitační a intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu – EMERGENCY. V soudobých podmínkách moderní nemocnice, která dosáhla nedávno akreditace EU pro další vzdělávání lékařů, má dnešní ARO významné místo při péči o operované nemocné, o nemocné v kritickém stavu a o náhlé příhody nejrůznějšího druhu. Má své významné místo v případě hromadného výskytu raněných a realizaci traumatologického plánu. Úspěšné plnění náročných úkolů má v rukou nynější generace pracovnic a pracovníků oboru anesteziologie a resuscitace.

1993-2003
autor: MUDr. Bohumil Limberk

V r. 1993, po odchodu plk. doc.  MUDr. Václava Trávníčka, CSc. do důchodu se stal náčelníkem ARO ÚVN Praha na základě konkurzního řízení pplk. MUDr. Bohumil Limberk.
Své působení zahájil během rekonstrukce nemocnice - vynucenou redislokací resuscitační stanice do náhradních prostor. Udržel zde, spolu se svým zástupcem pro resuscitaci mjr. MUDr. Božetěchem Jurenkou, provoz alespoň na čtyřech resuscitačních lůžcích. Provoz na operačních sálech, za který odpovídal mjr. MUDr. Zbyněk Fuksa, v tomto období nadále narůstal a celková operativa dosahovala 4 – 6 tisíc výkonů ročně. V tomto období se podařilo využít poznatků ze stáží a studijních pobytů v Belgii, Německu, Rakousku a USA a ve spolupráci s architektem a stavební organizací dokončit úspěšně dostavbu pavilonu CH 2.

Pavilon byl koncipován jako chirurgický s nezbytným komplemetem v jedné budově – jednotky intenzivní pooperační péče, lůžková resuscitační stanice, radiodiagnostika, emergency s heliportem na střeše budovy. V r. 1996 byl úspěšně zahájen provoz anesteziologicko resuscitačního oddělení v nově otevřeném chirurgickém pavilonu s centrálním operačním traktem . ARO zde tvoří tři úseky: anesteziologický, resuscitační úsek, dospávací pokoj a anesteziologická ambulance. Na oddělení byly užívány současné anesteziologické techniky a postupy. Podařilo se vytvořit dvougenerační tým lékařů – tedy tým zkušených lékařů s druhou atestací a paritně i tým mladých nadějných lékařů anesteziologů a intenzivistů.

Podobná situace byla v týmů SZP. Na resuscitačním úseku vybaveném moderní zdravotnickou technikou byla činnost zaměřena na léčbu polytraumat s dominantním poraněním mozku. V rámci komplexní resuscitační péče byla prováděna i hyperbarická oxygenoterapie.

Původně součástí ARO byla i emergency, která zajišťovala příjem až dvou polytraumatických pacientů. Bylo vypracováno a procvičováno schéma hromadného příjmu zraněných. Technické a stavební uspořádání přímo předurčovalo tuto část pavilonu CH 2 , spolu se speciálně vycvičeným personálem a zázemím celé ÚVN vytvářelo téměř ideální podmínky pro vznik vzorového traumacentra.

Pro dosažení ještě větší průchodnosti bylo ARO r. 1998 rozděleno na dvě části ARO a ICU s celkovou kapacitou až 35 resuscitačních lůžek. Předpokladem byl vznik dvou samostatných primariátů. Primářem ICU se stal pplk. MUDr. Zbyněk Fuksa. Od r.1998 se primář ARO stal členem konzilia bývalého prezidenta republiky Václava Havla a pro tento úkol byla v případě potřeby určena i část lůžkové stanice ARO nebo vyhrazený pokoj v traktu ARO.

Heliport s nočním osvětlením a odmrazovací přistávací plochou a prosklená temperovaná hala sanitek umožňuje příjem po celých 24 hod celý rok. Anesteziologicko resuscitační oddělení se v tomto období stalo i výukovou základnou lékařů v neuroanestézii a sester v oboru ARIP. Ve výzkumné a publikační činnosti jsme se zaměřili v tomto období na problematiku zdravotnické služby v době zahraničních misí – tvorba samostatných resuscitační mobilních komplexů, v mírové oblasti pak problematice kapnografie, selektivní plicní ventilace a léčby sepse u pacientů v dlouhodobé resuscitační péči, intubaci fibroskopickou technikou, diagnostické bronchoskopie a vyšetření BAL jako metodu dg. a léčby nosokomiálních pneumonií, hyperbarickou oxygenoterapii u traumatických apalických syndromů, sepse anaerobní etiologie a aplikaci NO u pacientů s ARDS.

Od dubna 2002 až do května 2003 byl pplk. MUDr. Limberk dlouhodobě nemocný. V této době byl zastupován MUDr. Kateřinou Kocourkovou, která se ve své funkci - primářka ARO z pověření - velmi osvědčila a udržela v chodu veškeré civilní aktivity oddělení.

 


Lev Spinadel se narodil dne 9. 5. 1897 v Leove, okres Cahul na rece Prut v dnešním Moldavsku. Maturoval na klasickém gymnáziu v Odese, kde v roce 1905 vnímal jako dítěI protižidovský pogrom. V Odese započal lékařské studium. Po třech letech ruské revoluce za dramatických okolností uprchl s bratrem přes Besarábii do Československa.

V roce 1921 je již zapsán na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze a 10. 5. 1924 byl promován. Po promoci pracoval krátce na ženském oddělení ve Státní nemocnici na Královských Vinohradech, poté jako zástupce obvodního lékaře v Dobrušce a pak až do roku 1939 jako asistent soukromého porodnického sanatoria v Praze 2 - Londýnská ul. V tomto období získal vedle odbornosti v gynekologii a porodnictví též odbornost v pediatrii.

V roce 1929 absolvoval v Praze školu pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze. V březnu 1939 - ihned po německé okupaci Čech a Moravy - uprchl do Francie, kde dobrovolně vstoupil do tvořící se československé zahraniční armády a pusobil ve funkci šéflékaře 2. praporu 2. pěšího pluku.

V červnu 1940 prchá se sborem čs. armády za dramatických okolností na jedné z posledních lodí přes Biskajský záliv do Anglie, kde postupně slouží jako šéflékař čety ženistů a telegrafistů v hodnosti podporučíka a posléze jako lékař chirurgického oddělení čs. vojenské nemocnice v hodnosti poručíka. Protože není spokojen s neutěšenými poměry v čs. důstojnickém sboru (počet důstojníků neúměrně převyšoval počty poddůstojníku a mužstva), požádal o přemístění k jednotce československých vojsk v Sovětském svazu. Po trojím písemném odmítnutí (gen. Ingr) vstupuje se souhlasem prezidenta Beneše do britské armády. Tam je mu nabídnut obor válečná chirurgie nebo anesteziologie. Volí anesteziologii a zůstane jí věrný do konce života.

Po absolvování třítýdenního školení u R. R. Macintoshe a Fr. Bannisterové v Oxfordu získává první teoretické i praktické vědomosti v sedmiměsíčním kurzu, který vedl St. Rowbotha. Spinadel absolvuje současně dermatovenerologický kurz. Po zaškolení v obou nesourodých oborech byl v roce 1944 přidělen na africké bojiště (Lagos - Nigérie), kde působil v obou oborech až do konce II. světové války.

Po uvolnění ze svazku britské armády se vrátil do vlasti koncem roku 1946. Usiloval o uplatnění jako anesteziolog. Přes veliké obtíže s tím spojené se nevrátil ke svému původnímu oboru gynekologii a porodnictví, ale vytrvale hledal možnost dosáhnout v některé nemocnici zřízení samostatného anesteziologického pracovište. Významní chirurgové, např. A. Jirásek v Praze, J. Bedrna v Hradci Králové a J. Petrivalský v Brně, by ho rádi uvítali mezi lékaři chirurgické kliniky, ale odmítali jím požadované postavení samostatného odborníka anesteziologa pro celou nemocnici. Podle nich byla anestézie součástí chirurgie. V té dobe bylo provádění narkózy, nejčasteji éterové, otevřenou kapací metodou nebo přístrojem podle Ombrédannea často svěřováno zacvičeným sestrám nebo i zřízencům.

Příčinou toho byla jednoduchost metodiky podávání inhalační anestézie a velká terapeutická šíre éteru, díky které nedocházelo k úmrtím z anestézie. Tento názor byl na evropském kontinentu obvyklý vlivem německé a francouzské lékařské školy, které nepociťovaly potrebu rozvíjet anesteziologii jako lékařský obor. Komplikacím v souvislosti s anestézií nebyla věnována větší pozornost.

Významný český chirurg prof. Jiří Diviš v předmluvě ke Spinadelově učebnici
"Klinická anesteziologie" v roce 1950 napsal "0 teorii narkózy se vůbec nemluvilo a bývalo ponecháno soukromé píli jednotlivců, jak a kde se o ní poučí. Ani v přednáškách se anesteziologii až na vzácné výjimky nevěnovala dostatečná péče. Jsou anestézie, aIe není a nesteziologie! Potřeba anesteziologů specialistů se jeví stále zřetelněji a naléhavěji. V cizině je tato otázka namnoze již definitivně vyřešena, u nás tuto krizi právě prožíváme a chystáme podmínky ku zdárnému řešenÍ...".

K oficiálnímu uznání anesteziologie za nástavbový obor došlo v roce 1952 ve Vyhlášce MZd c. 248 ú.l. Spinadel se snažil uplatnit na půdě pražských fakultních nemocnic, leč bez úspěchu. Zůstává tedy v armádě a pracuje jako lékař posádkového velitelství a později jako šéflékař dělostřeleckého pluku v Praze. Svěřuje se se svými plány a zároveň neúspěchy bývalému spolubojovníku generálu MUDr. J. Škvarilovi, který v nedávné minulosti jako chirurg zdravotnické služby západních československých vojsk a pozdeji československé armády v Sovětském svazu zastával v novém ministerstvu národní obrany funkci náčelníka zdravotnické správy. Tento lékař velmi dobře pochopil potřebu a význam anesteziologie u nás a v polovině roku 1947se rozhodlo založení prvního anesteziologického oddělení nejen v ČSLA, ale v našem státe vůbec.

Je s podivem, že jen jednotlivcům československé anesteziologické obce je tato osobnost známa v souvislosti s naším oborem. Jestliže první anesteziologické pracoviště a tím zárodek cílené organizované anesteziologické služby u nás vznikly na půdě armády, pak je to především zásluhou pozdejšího generálporučíka docenta MUDr. Josefa Škvarila, který obklopen konzervativními názory na pěstování a rozvoj anesteziologie u nás se nebál a našel odvahu k tomuto velevýznamnému kroku. Nepotřeboval vysvětlování, jako válečný chirurg dovedl ocenit přínos anesteziologické péče.

První anesteziologické oddělení tak vzniklo v tehdejší Vojenské nemocnici 1, pozdější Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V důvěrném rozkazu Vojenské nemocnici 1 Praha z 30. prosince 1947 je v článku (organizační změny ve voj.nem.l) bodu 3 uvedeno: Bude zřízeno samostatné oddělení pro anesthesi. Bližší bude dodatečně uveřejněno. MNO ustanovuje v důsledku nového uspořádání přednostou oddělení pro anesthesii plk. MUDr. Lva Spinadela.

Novému oddělení založí též Hospodářská správa nový "Záznam o materiálu" a provede též první zápis podle stvrzenky na převzatý materiál sama. Práci zahajoval jako jediný lékař s jednou sestrou, s jedním Oxfordským éterovým odpařovačem a jedním narkotizačním přístrojem Heidbrink, které si s potřebnými pomůckami (laryngoskop, Magillovy klešte) zakoupil z vlastních prostředků (!) a dovezl z Anglie! Postupně získal základní přístrojový park - 3 narkotizační přístroj M. LE. Boyle (polní verze) s příslušnými doplňky a pomůckami, které na našem území zanechala zdravotnická služba americké armády a s kterými jsme pracovali až do 70. let. Z roku 1947 jsou zachovány první doklady o činnosti tohoto oddělení, kdy je v anesteziologických záznamech dokumentováno 12 narkóz. Bylo to 11 anestézií pro operace břišní, z toho 4 operace žlučníku, 7 operací na GIT a posléze 1 apendektomie.

Anestézie byly provedeny způsoby přenesenými z polních podmínek, tedy infúzí 1 % roztoku thiopentalu, jednou byl použit Oxfordský odpařovač, intubace trachey byla provedena dvakrát poslepu, éteru bylo použito ve třech případech, Intocostrinu k svalové relaxaci (v dokumentu uvedeno "ke kurarizaci") bylo užito v jedenácti případech. Toto svědčí o řadě přípravných prací pro založení a faktické budování anesteziologického oddělení, které svou pravidelnou činnost a soustavnou dokumentaci zahájilo dnem l. ledna 1948. V tomto roce bylo provedeno 277 celkových anestézií. Príští léta jsou poznamenána připlánováním dvou tabulkových míst lékařských a jedné zdravotní sestry, které se však podařilo obsadit trvale až v roce 1951. Je nejvyšší čas, protože diferenciace a soustavné zdokonalování především oborů operačních, ale též oborů neoperačních a diagnostických, osamostatnění neurochirurgie v ÚVN znamenaly pro anesteziologii nárůst úkolů a vysoce kvalifikovaný přístup.

Pod vedením Spinadelovým nebylo místo pro schématické či rutinní řešení anesteziologických problémů, byl přísně prosazován individuální přístup podle přání chirurgů a stavu nemocného a plánovaného výkonu. Spinadel neměl v lásce monoanestézii a od začátku vedl mladé lékaře k anestézii kombinované. Střešovické chirurgy přesvědčil o úspěšnosti celkové anestézie u apendektomií, do té doby prováděných v místní infiltrační nebo "lumbální" anestézii, zavedl topickou anestézii pro bronchografie, jednorázové a pokračující epidurální sakrální znecitlivění pro urologické operace, refrigerační anestézii pro amputace dolní končetiny (zkušenosti z války), rektální anestézii u dětí; o nesmírně pokrokovém myšlení a odvaze Spinadelově svědčilo i to, že vypracoval první postupy v neuroanestézii, anesteziologické postupy pro invazivní diagnostické vyšetřování mozku, rozpracoval dětskou neuroanestézii a dokonce metodu řízené hypotenze pro operace mozkových nádorů v době, kdy ostatní neurochirurgové u nás (ale mnozí i v cizině) celkovou anestézii dosud odmítali, protože věřili v její škodlivý vliv na CNS, protože "zbavovala operované vědomí a tím spolupráce s neurochirurgem".

Nutno však připomenout, že zde nalezl Spinadel nevšední pochopení a podporu docenta, pozdejšího akademika Kunce, který si Spinadela nesmírně vážil, po celou dobu aktivní činnosti sledoval světový vývoj neuroanestézie a vyžadoval pro své operované zavádění všech dostupných moderních anesteziologických metod.

Ve zdravotnické službě ČSLA se stává Spinadel prvním představitelem nového oboru (funkce hlavního odborníka pro anesteziologii dosud neexistovala), od začátku prosazuje vytvoření tabulkových míst anesteziologů ve všech vojenských nemocnicích a jejich důslednou přípravu pro odbornou funkci přednostů budoucích ARO. Načrtává základy válečné anesteziologie, usiluje o vývoj prvního anesteziologického přístroje pro polní potřebu (uskuteční se až za jeho nástupce); jeho bohatá činnost obsáhla rovněž spolupráci s civilní anesteziologií, ať již na půdě odborné komise Cs. chirurgické společnosti (predchůdkyně č. odborné společnosti), ministerstva zdravotnictví, či tehdejšího Ústavu pro doškolování lékařů Praha (předchůdce IPVZ).

Nelze opomenout jeho činnost literární. Zbývá mu na ni málo času, leč i toho plně využívá. Uveřejnil 40 prací v odborných časopisech našich a zahraničních.V publikaci ,,50 let Ústřední vojenské nemocnice Praha" jsou uvedeny jeho práce zabývající se problematikou šoku a jeho vztahu k anestézii, nejbližšími úkoly a perspektivami československé anesteziologie, prvními zkušenostmi se zavedenou hypotenzí v neurochirurgii; píše rozsáhlou kapitolu pro učebnici "Válečná chirurgie" (autoři: A. Jirásek, J. Lichtenberg - Naše vojsko Praha 1950, s. 590) a svou literární éru ve službách armádě zakončuje osobním vrcholným dílem "Klinická anesteziologie", Naše vojsko Praha 1950, s. 576, která se vedle anesteziologické příručky J. Pastorové stává na plných 15 let jediným domácím zdrojem vedení nastupující generaci anesteziologů.

Plk. MUDr. L. Spinadel působil v ÚVN do poloviny září 1955, kdy byl stižen závažnou plicní chorobou a dlouhodobě se léčil ve Vojenském ústavu pro choroby plicní v Nové Poliance. Zpět se již nevrátil, protože byl 28. února 1956 propušten ze zdravotních důvodů z činné služby v armádě. Těžké onemocnění však přestál a působil pak na ARO nemocnice Na Františku v Praze 1 (prim. MUDr. V. Zajíček). Dosáhl vědecké hodnosti "kandidát lékařských věd" a poslední léta svého plodného života trávil jako vědecký
pracovník v laboratoři ČSAV při klinice plastické chirurgie a popálenin (akademik F.Burian).

Nepřísluší nám psát o tomto období, neboť o něm víme jen málo. Scházeli jsme se sice v jeho bytě, ale tyto chvilky jsme vyhrazovali spíše společným osobním zájmům, umění a hudbě, která mu byla třetí životní láskou...
(V roce 1970 Lev Spinadel zemřel).