Paní Pavlína oslavila v lednu 2025 v Domově Vlčí mák v ÚVN své sté narozeniny. Když jí bylo 14 let, byla se svou mladší sestrou deportována do koncentračního tábora v Terezíně a její nejmladší sestra byla odvezena na převýchovu do Německa. Během víc jak dvouletého věznění pracovala Pavlína na poli, ze kterého tajně nosila lidem jídlo a postupně začala předávat i informace o dění v táboře.
V rozhovoru prozradila, kdo jí v této nelehké době pomáhal přežít a sdílela i svou nejtíživější vzpomínku.
Pavlína byla se svou mladší sestrou a otcem židovského původu deportována do koncentračního tábora v Terezíně 22. prosince 1942. Maminku ztratila rodina už dávno před tím. Nejmladší sestru Ilonku nacisté poslali na převýchovu do Německa.
„Sestra pracovala jako malířka místností, já byla přidělena na práci na poli. Pracovali jsme tam od rána do večera. Starali jsme se o okurky, ředkvičky, rajčata - všechno bylo samozřejmě pro Němce. My jsme v poledne dostali k jídlu tuřín a nic víc. Ze sklizně jsme samozřejmě nic brát nesměli, ale když se esesáci nekoukali, tak jsme si samozřejmě jídlo schovávali,“ vzpomíná paní Pavlína, která časem začala vynášet jídlo i pro ostatní.
„Když jsme šli na pole, míjeli jsme mlýn, u kterého bylo křoví. Já jsem si na poli nabrala jídlo do nohavic, někdy i do ruky a u těch keříků jsem to vysypávala,“ vypráví. Na dotaz, jestli měla strach, odpovídá jednoznačně: „To víte, že jsem se bála.“
Postupně začala předávat i informace, například o tom, kolik transportů do Terezína přijelo a odjelo. Pokud by vězni tyto informace nepředávali, zřejmě by se okolní svět těžko dozvěděl, co se v táborech ve skutečnosti děje.
Paní Pavlína také vzpomíná na Gertrudu Sekaninovou - Čakrtovou, právničku, političku, diplomatku a později významnou disidentku. Truda, jak ji oslovuje paní Pavlína, se starala v Terezíně právě o dívky ze smíšených rodin. „Ona nás podporovala, mluvila s námi a vyprávěla nám o české zemi. Pomáhala nám přežít,“ říká Pavlína. V souvislosti s Trudou zmiňuje i to, že tato žena byla jedinou osobou, která jim v táboře poskytovala nějakou citovou péči.
Nejtěžší byla pro dospívající dívku chvíle, kdy viděla naposledy svého otce. Do té doby ho jeho dcery vídaly, když se míjeli cestou z pole.
„Jednou v noci nás probudili, bylo nás víc, a řekli, ať jdeme k vagónům. Tam jsme viděli svoje rodiče, já svého tatínka, jak je odváží. Věděli jsme moc dobře, kam ten transport míří - do Osvětimi,“ odhaluje paní Pavlína vzpomínku, která ji pronásleduje až do dnešních dnů.
Paní Pavlína přiznává, že o blížícím se konci války nic netušila. „Náhle přijeli vojáci, naložili nás do aut a odvezli do lékařského domu na Vinohradech v Praze, kde se o nás postaral Červený kříž,“ vypráví o prvních dnech svobody. To bylo 5. května 1945. V Terezíně strávily sestry dva a půl roku. O otce přišly, přesto měl jejich příběh i jeden šťastný konec. Červený kříž totiž našel jejich nejmladší sestru a přivezl ji zpět do Čech.
„Pamatuji si, jak jsme stály na schodech a najednou k nám běží naše sestřička Ilonka. I po těch letech u německé rodiny nás poznala,“ popisuje dojemné setkání.
Paní Pavlína později obdržela statut politického vězně.
Co by si dnešní generace měla odnést ze zkušenosti paní Pavlíny? „Čtěte o 2. světové válce v historických knihách, abyste věděli, co se dělo a co se dělo i po válce. A nepodléhejte žádné propagandě,“ vzkazuje všem pamětnice.
