MUDr. Václavu van der Meijs inspiroval k výběru povolání seriál MASH. Bylo jí 12 let a obdivovala postavu armádního psychiatra Sydneyho Freedmana tak, že se rozhodla vystudovat stejný obor. V Ústřední vojenské nemocnici působí jako psychiatrička už od roku 2008. Její hlavní specializací je zejména péče o psychické zdraví seniorů – gerontopsychiatrie. Kromě toho ve volném čase hraje také na harfu a plete krajkové šály. Jak pomáhá svým klientům? Co seniory nejvíce trápí? Existuje nějaký recept na dlouhý a kvalitní život? Dočtete se v rozhovoru.
Skutečně vás inspiroval k volbě vaší profese seriál MASH?
Ano, je velmi lidský, nevím sice, jak zestárl s ohledem na dnešní dobu, ale pro mě to byl takový pomyslný start k mé profesi. Postava psychiatra Sydneyho Freedmana byla absolutně nejlepší.
A co jste tedy vystudovala?
Studovala jsem 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Musím tedy prozradit, že jsem se dostala i na 2. lékařskou fakultu, ale na třetí byla příjemnější komise u ústního kola (smích). Vystudovala jsem všeobecné lékařství, moje první specializace po škole byla všeobecná psychiatrie pro dospělé. Později jsem si dodělala gerontopsychiatrii jako nástavbu.
Proč jste si vlastně vybrala tuto specializaci?
Měla jsem úžasnou babičku, se kterou jsem si velmi rozuměla, asi i díky ní velmi ráda pracuji se staršími lidmi. Jejich svět mi přijde srozumitelný. Svoje udělala i náhoda, protože když jsem si dělala atestaci, tak z ÚVN odcházel lékař, který se tu seniorům věnoval, a já nastoupila na jeho pozici.
Vysvětlete nám pojem gerontopsychiatrie
Gerontopsychiatrie se zabývá léčbou starších pacientů. Vyšší věk má svoje specifika už z hlediska diagnóz – například schizofrenie je u seniorů vzácná, naopak častější je syndrom demence a jeho komplikace. V rámci nemocnice vidíme nejčastěji pacienty s klasickým deliriem, kdy jsou např. po operaci zmatení a je potřeba je zklidnit. Ve vyšším věku je samozřejmě také potřeba léčit citlivěji vzhledem k jiným onemocněním nebo také kvůli tomu, že se mění metabolismus a pacienti mohou mít chronické problémy s játry nebo ledvinami.
Vy říkáte „starší lidé“ – u koho už můžeme konstatovat, že je „starší člověk“?
To záleží, koho se zeptáte. Běžný laik vám řekne, že staří lidé jsou kolem sedmdesátky, ale pro gerontopsychiatrii jsou skutečně staří lidé kolem stovky, sedmdesátník je pro nás „mladý senior“. Já přijímám pacienty od 65 let a výš, nicméně většině mých pacientů je osmdesát nebo i devadesát let.
S čím se na vás lidé nejčastěji obrací?
Nejčastěji se na mě lidé obrací s tím, že mají podezření na poruchu paměti, nebo obecně poruchu kognitivních (poznávacích) funkcí. Buď mají sami pocit, že se hůře soustředí, zapomínají na termíny schůzek, přestávají zvládat běžný režim, nebo je přivedou příbuzní, kteří si všímají změn. Nicméně je ironií, že většina pacientů míří na psychiatrii, i když by pro ně možná bylo lepší, kdyby s těmito problémy vyrazili na neurologii, resp. přímo do mezioborové poradny pro neurokognitivní poruchy. V současnosti se totiž otevírají nové diagnostické a terapeutické možnosti, které může neurolog spíše než psychiatr nabídnout. Ideálem je samozřejmě mezioborová spolupráce, která v UVN funguje dobře. Mezi další časté problémy, se kterými se na mě pacienti obrací, jsou různé úzkosti, deprese nebo nespavost.
A co samota? Je to téma?
Ano, je to velké téma zasahující do mnoha aspektů duševního zdraví. Samota může např. způsobit tzv. pseudodemenci, kdy člověk na první pohled vypadá, že trpí syndromem demence, ale ve skutečnosti nemá s kým mluvit, takže si odvykl komunikovat. A co se týče výskytu samoty - předesílám, že je to hlavně můj názor a zkušenost - myslím, že osamění hodně trápí hlavně české muže vyššího věku. Muži mají obecně slabší sociální vazby než ženy a zůstávají častěji osamoceni. V praxi vídám, že seniorky mají kamarádky, chodí na procházky, na dortíky, do divadel, ale muži většinou sedí doma sami a tráví čas velmi pasivně.
Já bych naopak řekla, že muži vyrazí do hospody za kamarády…
A vidíte, to je další problém - velmi častou diagnózou u mužů vyššího věku je závislost na alkoholu. Typicky to vypadá tak, že v mládí třeba chodili s přáteli sportovat, pak se obvykle stavili „na jedno“. Teď už nesportují, a když kamarádi ubývají, do hospody už se nechodí. Bohužel alkohol zůstává součástí jejich každodenní diety doma. U mužů osamění zvyšuje riziko závislosti na alkoholu, u žen jsou častější závislosti na lécích na úzkost. To obvykle začíná tak, že si pacientka postěžuje na bušení srdce a dostane léky „na zklidnění“, bohužel často na dlouhou dobu a bez poučení, že jde o vysoce návykové látky. Přitom by někdy stačilo citlivě vysvětlit, že srdce může bušit ze strachu a z pocitu osamění a že by bylo dobré si o tom promluvit s odborníkem.
Rozebíráte s klienty smrt?
Tomuto tématu se nevyhýbáme, protože je důležité. Věnujeme se mu zejména ve dvou kontextech - pokud s tím sami přijdou, tak o smrti mluvíme. Měla jsem klientku, která léta řešila, jak naložit s tělem po smrti, protože to pro ni bylo důležité a chtěla, aby její tělo k něčemu posloužilo. Nakonec ho darovala vědě. Druhý kontext je, pokud máme podezření, že pacient má sebevražedné myšlenky. Spousta lidí se bojí zeptat přímo člověka, zda myslí na sebevraždu, protože se bojí, aby mu to nevnukli. Ale tak to nefunguje - pokud člověk tyto myšlenky má, tak je má a pokud ne, tak je nemá. Pokud se vám pacient se sebevražednými myšlenkami svěří, je dobré s ním o tom otevřeně hovořit a probrat jeho situaci, zjistit, zda má konkrétní představy, jak život ukončit, jestli už podnikl nějaké přípravné kroky, jestli ho naopak na světě něco drží apod. Pokud jde o příčinu, zatímco u mladších lidí jde buď o vážné životní krize nebo poruchy psychiky, seniory často trápí, že nejsou schopni kvalitního života. Jedná se o pacienty, kteří často většinu času tráví na lůžku, trpí chronickou bolestí, jejich životní partner či partnerka jsou už po smrti, a nemohou si třeba ani číst, protože se jim zhoršil zrak. Často cítí odcizení od světa kolem sebe. Je ale nutné rozlišovat myšlenky na smrt, tedy přání „už tu nebýt“, a myšlenky na sebevraždu, tedy přání život aktivně ukončit.
Co vás osobně nejvíc trápí jako odbornici ve vaší ambulanci?
Už jsem to naznačila trápí mě zejména pacientky, které od mládí trpěly úzkostí. Bylo to v době málo dostupné a silně stigmatizované psychoterapie a lékaři jim dlouhodobě předepisovali anxiolytika - tedy zklidňující léky. Ty ženy pak ke mně přicházejí těžce závislé a často už nemají flexibilitu na nějakou změnu. Psychoterapii buď odmítají nebo jí nejsou schopné, protože terapie není o tom „si povídat“, terapie je aktivní práce a cílené hledání, co a jak mohu v životě změnit, aby mi bylo lépe. A bohužel ve vyšším věku je pro lidi daleko těžší něco měnit. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale závislosti jsou celkem velký problém u seniorů. Situaci komplikuje i absolutní nedostatek specializované gerontoadiktologické péče v ČR.
Jak bychom my, mladší lidé, měli k seniorům přistupovat? Umíme s nimi vůbec komunikovat?
Laskavě a s empatií. Je dobré si uvědomit, že mezi námi je nějaká generační propast. Jako mladší lidé i jako zdravotníci často nevnímáme u seniorů jejich každodenní realitu – pokud zakopnete v mládí, tak udržíte rovnováhu, pokud ne, tak se oklepete a jdete dál. Když upadne senior, může to kromě zranění vyústit v extrémní strach z dalšího pádu. Pro spoustu seniorů se také stává okolní svět hůře srozumitelným. Média zrychlují, mění se i jazyk. Příkladem může být to, že si rodina stěžovala, že jejich příbuzná na oslavách jen sedí, nebaví se a je smutná. Po rozhovoru s ní se zjistilo, že nemluví, protože všichni kolem mluví strašně rychle, a navíc mluví o věcech, kterým nerozumí. Proto je třeba se starším lidem přizpůsobit a skutečně myslet na to, že jejich svět se změnil. Zde se vrátím k tomu, co mi na tom jejich světě vyhovuje – tím, že nikam nespěchají, tak je v nich prostor pro určitou opravdovost, protože když se pak dostanete k tomu, co je opravdu trápí, tak zjistíte, že jsou to velké věci, které se týkají života a smrti. Když vás v mládí píchne v zádech, tak mávnete rukou. Senior může mít myšlenku, že je to předzvěst něčeho, co ho zabije. Je třeba jim tedy naslouchat a opravdu vnímat, co vám říkají.
Chodí za vámi rodiny, že neví, co si počít se seniorem, že neví, jak se k němu chovat?
To je důležitá součást mé práce, vysvětlit pečujícím a příbuzným, jak s pacientem zacházet, jak se vyhnout zbytečným konfliktům, jak se vyhnout eskalaci, která může vést až k masivnímu neklidu u seniora. Já často trávím více času s rodinou než s pacientem, protože pacienta obvykle vyšetříme, stanovíme diagnózu a potom sledujeme průběh onemocnění. Ale rodina potřebuje v každém stádiu nemoci vědět, co se bude dít, jaký druh péče by měla poskytovat, jak jí vyhledat apod. V tomto spolupracuji se sociálními pracovníky. Kromě toho také mluvíme často o právních záležitostech - to znamená, že řešíme třeba svéprávnost, ale i taková témata, jako je řidičský průkaz, podpisy smluv atd.
Pokud tedy diagnostikujete nějakou chorobu u pacienta, tak co dál řešíte?
Pacient přichází s nějakým problémem, třeba s tím, že začíná zapomínat, někdy se přidává úzkost a my začínáme řešit, zda je to skutečně kognitivní porucha, protože někdy člověk může zapomínat třeba proto, že si dělá neustálé starosti např. se bojí o své příbuzné, o své zdraví apod. Takový ustaraný pacient se někoho zeptá, kolik je hodin, ale odpověď si ani pořádně neposlechne, a za chvilku se ptá znovu. Takže se může stát, že pak rodina referuje, že se jejich blízký pořád ptá na tu samou věc několikrát, ale to není porucha paměti, to je porucha soustředění při úzkosti. Pokud pacient opravdu kognitivní poruchu má, tak se pátráme po tom, čím je způsobená – zda nějakým primárním onemocněním mozku nebo jde o sekundární onemocnění, jako je např. onemocnění štítné žlázy, syndrom spánkové apnoe atd. Děláme širší anamnézu, řešíme, jak se celkově cítí, jak spí, zda se neléčí s něčím jiným, děláme zobrazovací vyšetření mozku. Teprve, když skutečně víme, co pacientovi je, tak s ním můžeme probrat, jakou má prognózu, co ho bude čekat v budoucnu. S ohledem na očekávaný vývoj onemocnění, je zajištění adekvátní péče potřeba řešit dva až tři roky předem, protože to jsou běžné čekací doby v domovech se zvláštním režimem. S rodinou také řešíme, kdo bude primárně pečující osoba, protože to může být problematické. Pokud je to partner nebo partnerka ve věku, kdy může také onemocnět a pokud není zastupitelný a není tam někdo, kdo může ze dne na den opustit práci a začít se o příbuzného starat, tak je nutné mít přípravný „plán B“. Zároveň často již na začátku otevíráme téma spravování finančních a právních záležitostí např. kdo může mít přístup k bankovním účtům, pokud to bude nutné atd. Pokud se jedná o pacienta s těžkou demencí, který se k těmto tématům již nezvládne vyjádřit, řešíme téma svéprávnosti a opatrovnictví. S rodinou probíráme, co to vlastně znamená, a hlavně že omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka musí být hlavně v zájmu pacienta.
Hovoří se neustále o tom, že populace stárne. Cítíte to ve své praxi stejně? Co to pro nás znamená do budoucna?
To, že populace stárne není pocit, to je fakt. Lidé se dožívají vysokého věku a stárnou silné ročníky. Postupně budeme mít v populací více a více seniorů, o které bude muset někdo pečovat. V praxi ale vidím další problém, a to je ten, že jim společnost bere kompetence a pocit užitečnosti. Když odcházejí do penze, říkáme jim, aby odpočívali, nedělali si starosti. Jenže většina lidí je zvyklá, že si svoje místo na světě „musí zasloužit“. V produktivním věku si každý říká, že v penzi si dá nohy nahoru, a je to prima prvních pár měsíců. Ale lidé potřebují smysl, chtějí být potřební. Navíc jim nedělá dobře nedostatek režimu a nuda.
Když vás tak poslouchám - jak vůbec vypadá váš pracovní den?
V ÚVN mám tři pracovní dny, jsem tu na půl úvazku, v pondělí mám poradnu, kam přichází pacienti zvenčí, v úterý chodím na konzilia a občas chodím i na návštěvy domů k pacientům, kteří jsou imobilní.
A ten třetí den?
To je moje srdcovka - Domov Vlčí mák. Dělám vstupní vyšetření a pravidelné kontroly klientů, kteří buď už měli předchozí psychiatrickou péči, nebo ji potřebují. Je to takový můj nejhezčí den v ÚVN.
Ale to není jediná věc, kterou pro Vlčí mák děláte. Já jsem vás poprvé viděla, když jste hrála v domově na neobvyklý nástroj.
Když jsem byla malá, chtěla jsem strašně hrát na harfu. Jenže ty koncertní harfy jsou drahé, nemohli jsme si ji dovolit, takže jsem se učila hrát na klavír. Tajně jsem ale zvedala víko klavíru a hrála jen na struny. Když jsem byla na vysoké škole, tak jsem objevila stránky spisovatelky Jany Maffet Šouflové, kde psala o keltské harfě. A tak jsem se dostala ke své první harfě, která měla struny ze sekačky a z výpletu rakety na tenis a squash. A naučila jsem se na ni hrát sama. Nyní mám harf asi osm, ale jsou to malé lidové harfy, ne ty velké koncertní. Nejraději hraju české lidovky, ale také lidové písně z Bretaně, Skandinávie a Irska. Hraju si hlavně pro radost. V Domově Vlčí mák hraju moc ráda, protože je to to nejlepší publikum na světě. Vidím jim na očích, že mají radost a zpívají se mnou.
Pracujete tady 3 dny v týdnu, co děláte ty zbylé dva?
Učím anatomii na 2. lékařské fakultě UK. Anatomie je krásná a pestrá, učení mi pomáhá opakovat si základní věci a zároveň být v kontaktu s mladými lidmi, mohu se tak odpoutat od práce se stářím. Navíc musím říct, jak si někdo občas „generačně odplivne“, že dnešní mladí nic nedělají, tak to rozhodně není pravda, mám vždy ročníky plné mladých, talentovaných a pracovitých lidí.
Ještě jste zapomněla zmínit, že jste v týmu edukačních specialistů ÚVN.
Ano, byla jsem oslovena naším Oddělením řízení kvality zdravotní péče kvůli přednášce pro komunitní centrum na téma syndrom demence. Bylo skvělé vidět, že to lidi zajímá, chtějí se o tomto tématu co nejvíce dozvědět a my jsme se jim snažili na jejich otázky co nejlépe odpovědět. Myslím si, že zvyšování zdravotní gramotnosti u lidí je velmi důležité, protože nejlíp spolupracující pacient je ten, který má informace a ví, co dělá a proč to dělá. Edukace veřejnosti je zásadní a náš tým edukačních specialistů v ÚVN v tomto dělá velmi dobrou práci a já jsem ráda, že mohu být jeho součástí.
Co byste poradila lidem, kteří chtějí žít dlouhý, a hlavně kvalitní život?
Předně musíme říct, že např. nemocím se nedá úplně předejít, záleží na genetice. Zkuste si představit, že jste rostlina - jedna věc je, co je za materiál v semínku, které zasadíme. Když to bude hrách, vyroste hrách, když to bude mák, vyroste mák. Každá rostlina pak bude náchylná k nějakým nemocem. Druhá věc je, jaké má rostlina podmínky pro život. Víme přece, že i rostliny, pokud nemají ideální podmínky pro život, daří se jim hůře. My jako lidé jsme na rozdíl od rostlin schopni některé věci v životě ovlivnit – dostatek pohybu, dostatek společenských kontaktů, přátel, dobré vztahy s blízkými atd. Ze své praxe můžu říct, že zásadní je poslouchat varovné signály, které nám duše a tělo posílají. Určitě se to stalo i vám, že vám v nějaké situaci není dobře, ale říkáte si, že přece „musíte něco vydržet“ - toto je mimochodem velké téma např. pečujících osob. Pokud se o někoho staráte, přijde fáze, kdy začnete být unavení, začnete mít pocit, že člověk, o kterého pečujete, vám „to dělá naschvál“ - když už takto začnete přemýšlet, tak to znamená, že jste vyčerpaní. A stejně si lidé zpravidla říkají „ne, nemohu polevit, nejde to“. Ale ono to vždy jde něco udělat jinak, a přiznat si vyčerpání je základ. Naprostá většina lidí neposlouchá varovné signály, že je třeba urychleně něco změnit nebo požádat o pomoc. Pokud lidé tyto signály ignorují, můžou se dopracovat až k vážné nemoci. A samozřejmě rozhodně dbejte na prevenci. Máme tady spoustu programů a postupů, jak některé nemoci odhalit včas a včas je léčit.
